P-51D Bill Lewis

Lt. William M. Lewis, Jr.
P-51D Mustang 44-14176, 38th FS, 55th Fighter Group
11. 9. 1944 (KIA, do r. 2002 MIA)
Oberhof, Německo

William M. Lewis byl stíhacím pilotem u 38th Fighter Squadron, 55th Fighter Group a létal ze základny Wormingford ve východní Anglii, nejdříve s letouny P-38 Lightning a později P-51D Mustang. V průběhu léta 1944 absolvoval mnoho operačních letů nad okupovanou Evropou a Německem, především jako doprovod těžkých čtyřmotorových bombardérů, ale také při hloubkových útocích na německé cíle na kontinentě. Pocházel z Tulsy v Oklahomě, měl ženu Eleanor a několikaměsíční dceru Sharon.
Jeho 55th Fighter Group doprovázela jako součást 66th Fighter Wing především bombardéry ze 3rd Bomb Division. Stejně tak tomu bylo i 11. 9. 1944, kdy měla jeho skupina za úkol chránit bombardéry směřující na Ruhland, mezi nimi i 100th Bomb Group.
V průběhu této mise došlo okolo 11:30 nad vrcholky německého Thüringerwaldu k prvním krátkému, ale prudkému střetu s německými stíhači z Jagdgeschwader 4. V tomto souboji, který můžeme považovat za první fázi letecké bitvy nad Krušnohořím, bylo sestřeleno několik Messerschmittů bf 109 z III./JG 4 a také dva  Mustangy z 55th Fighter Group. Pilotem jednoho z nich byl William M. Lewis. Jeho Mustang havaroval na zalesněném svahu severozápadně od městečka Oberhof. Náraz a následná exploze byly tak prudké, že Williamovo tělo bylo roztrháno na nespočet malých kousků. Německá hlídka, která později dorazila na místo neštěstí, pouze nahlásila havárii americké stíhačky, jejíž pilot byl mrtvý, s tím, že nebylo možno zjistit identitu ani jeho, ani letounu. Německé úřady se ani nepokusily ostatky neznámého pilota, rozházené po lese, pohřbít.
O tom pochopitelně americká strana nevěděla. V údajích jednotky o ztrátě Lt. Lewise objevila jen poznámka MIA. A ta zůstala po téměř šest desetiletí.
 

Část „Psí letky“  „Dog Flight“ z 38th FS, 55th FG. Dva muži zcela vpravo spolu jako kamarádi chodili na střední školu a později spolu sloužili u jedné squadrony. V květnu 2004 byl David Jewell svému příteli Billu Lewisovi na pohřbu... téměř 60 let po Billově osudné misi.

Když jsme v roce 1997 došli k tomu, že také 55th Fighter Group má co do činění s „naší“ bitvou, zjistili jsme, že jednotka měla v ten den ztrátu čtyř pilotů. Z nich jeden se zachránil na padáku, dva zahynuli a jeden byl dosud nezvěstný. V tu dobu pro nás cizí jméno – William M. Lewis, Jr. Z MACR, hlášení o ztrátě stroje, se toho moc vyčíst nedalo. Williamovy spolubojovníci pouze udávali nejasnou informaci o tom, že viděli padat hořící Mustang, který by mohl být jeho (a pravděpodobně také byl), v souboji jižně od města Gera. To byl první ze série omylů americké strany při pátrání po Williamovi. Souboj se totiž neodehrál jižně od Gery, ale od Gothy. Města na mapě obdobně postavená, ovšem vzdálená od sebe asi 80 km. Několik desetiletí po Američanech jsme také my předpokládali, že ke ztrátě došlo někde v popisované oblasti a naše snahy cokoli zjistit, uvízly na mrtvém bodě. Teprve v roce 1999 jsme narazili na stopu, když jsme se snažili zjistit více o havárii jiného Mustangu ze stejné squadrony jako byl William. Podle údajů v MACR havaroval Lt. Kennteh I. Crawford po souboji s německými stíhači jihovýchodně od Oberhofu. Vyslali jsme jednoho našeho německého spolupracovníka provést první kontakt s místními obyvateli a pokusit se zjistit více o havárii Lt. Crawforda. Bylo naším velkým překvapením, když se vrátil s informací, že ho lidé zavedli k troskám Mustangu v lese, ale že to nebylo v oblasti, kterou jsme mu udali, ale na úplně druhé straně od Oberhofu... a že ten letoun měl také havarovat 11. 9. 1944... To již byla první nitka, která přivedla myšlenku, že by mohlo jít o „toho druhého“. Toho nezvěstného... Pokud by pamětníci měli pravdu. Zde svitla naděje. Bohužel krátce poté došlo k přerušení spolupráce s oním člověkem, který informaci v Oberhofu objevil. Měli jsme se ale již čeho chytit. Chybělo však hmatatelnější potvrzení, že k havárii došlo opravdu 11. 9. 1944. Někdy v roce 1999 jsem se od holandského kolegy dozvěděl o existenci fondu v jednom americkém archivu, kde jsou uchovávány originály německých složek s hlášeními o havarovaných amerických letadlech a zajatých osádkách. Rok na to, v červenci 2000, jsem již se svou budoucí manželkou trávil týden v onom archivu a zde jsem opravdu objevil nejen hlášení o havárii americké stíhačky u Oberhofu, ale také o mnoha dalších letounech sestřelených v této bitvě. Některé složky obsahovaly i osobní věci zajatých nebo i mrtvých letců, včetně ohořelých a zakrvavených dokumentů, pomačkaných identifikačních známek. U některých z těchto věcí jsem byl první, kdo je po válce otevíral. Bylo to pro mne neskutečně emotivní setkání s reáliemi, které se týkaly lidí o kterých jsem mnohokrát přemýšlel, trávil čas na místech kde zahynuli, kterými jsem se již spoustu let zabýval... Materiály pochopitelně prošly důkladnou dokumentací jak v létě 2000, tak i při mé druhé návštěvě tohoto archivu v roce 2005, kdy jsem zároveň přivezl několik tisíc oscanovaných stran materiálů pro další letecko-historické badatele na Slovensku, na Moravě i v Čechách.
Ale zpět k případu P-51D u Oberhofu... v létě 2000 jsem tedy měl k dispozici německé válečné dokumenty dokazující, že letoun o který nám šlo, skutečně havaroval 11. 9. 1944. Nebyl to ale stále ještě důkaz, že jde o letoun Lt. Lewise, ačkoli my jsme o tom byli přesvědčeni... Následovala tedy další dokumentace. K ní napomohla skutečnost, že jsem si z oné návštěvy archivu v USA přivezl německou dokumentaci ke všem P-51 které 11. 9. 1944 havarovaly v Německu a na okupovaných územích. Zároveň jsem měl oficiální seznam ztracených letounů USAAF toho dne. Podle různých údajů v německých dokumentech se mi podařilo přiřadit německá hlášení k jednotlivým americkým ztrátám. Někde bylo jméno pilota, někde výrobní číslo stroje, nebo jiné indicie. Podařilo se to až na dva. Na jedné straně mi zůstali dva piloti, kteří bylo nezvěstní – Capt. Kewin G. Rafferty z 359th FG a „náš“ Lt. William M. Lewis... Na druhé straně německých hlášení jsem měl dva různé reporty o haváriích Mustangů, jejichž piloti byli mrtvi a neidentifikovaní. Jeden u Klein Rechtenbach a druhý u Oberhofu... Posledním důkazem bylo získání z US Army Total Personnel Command tzv. IDPF – složce o přepohřbívacím procesu pro Capt. Raffertyho (pro Lt. Lewise neexistovala). Z ní vyplývalo, že ostatky Capt. Raffertyho, původně nezvěstného, byly několik let po válce nalezeny a letec již neměl statut „missing“. A byly nalezeny v místě havárie u Klein Rechtenbach! Tedy druhý dokument o havárii Mustangu u Oberhofu byl nyní jednoznačným důkazem, že jde o letoun nezvěstného Lt. Lewise!
Celkový sled událostí a nepředpokládaných dílčích objevů, kdy se zodpovídaly jednotlivé záhady, ale ty okamžitě přinesly nové otázky, byl mnohem rozmanitější, než zde mohu popsat.
Nám tedy zbývalo objevit „znovu“ místo havárie a zjistit podmínky v místě a také to, zda v oblasti není pohřben nějaký neznámý letec, nebo cokoli, co by mohlo navést další směr pátrání.
Mezi tím se nám po dlouhém pátrání podařilo začátkem roku 2001 navázat kontakt s dcerou pilota, Sharon Cross. Na konci března 2001 jsme se vydali do Oberhofu a místo v lese skutečně objevili. U hromady pokroucených plechů a gumy z palivových nádrží byl na stromě připevněn starý, téměř ztrouchnivělý, dřevěný křížek s málo zřetelným nápisem „W. Lewis USA gef. 11.9.44“. To byl další důkaz, že identifikace místa byla správná. Jiným důkazem bylo nalezení drobných úlomků hliníkových plechů z přídě letounu se žluto-zelenou šachovnicí – identifikačním označením 55th Fighter Group.

Místo tragédie u Oberhofu po objevení při naší první návštěvě
dne 31. 3. 2001. Hromada plechů z letounu je uprostřed snímku

Řadu nálezů jsme již tehdy odvezli domů a spolu s nimi i část podrážky pánské kotníkové obuvi. Stíhači USAAF často používali běžnou vycházkovou obuv a přes ni si do letounu brali teplé velké návlekové letecké boty. Byla velká pravděpodobnost, že tento fragment je z boty Lt. Lewise. 

 
Fragment pilotovy boty. Vlevo dole je část žluto-zelené
šachovnice, označení strojů 55th FG.

V toto období se ale paradoxně postup pátrání zastavil. Měli jsme místo, nezvratné důkazy o tom, že jde o letoun Lt. Lewise s tím, že na tomto místě zahynul. Nevěděli jsme, co se později stalo s pilotovými ostatky, zda jsou pohřbeny a eventuelně kde... A také jsme nevěděli jak zařídit možnost podrobnějšího průzkumu lokality. Následná série dopisů na místní úřady, lesní správy, fary, hřbitovy a další instituce a také na Ambasádu USA v Německu, nic nepřinesly. Potřebovali jsme jasného partnera, s jehož pomocí bychom mohli zasáhnout do terénu. V létě toho roku jsme z americké strany získali informaci o existenci armádní organizace, které obdobné případy přísluší. US Army Central Identification Laboratory (CILHI) se sídlem na Hawaii se zabývá pátráním po nezvěstných amerických vojácích z období od 2. sv. války, přes Koreu, Vietnam a současnější konflikty, vyzdvihováním jejich ostatků a následnou laboratorní identifikací. Při cestě za veterány ze 100th BG v říjnu 2002 jsem do USA dovezl i nalezený zbytek boty a spolu s detailnějšími informacemi o případu jsme jej odeslali CILHI. Dále již události nabraly rychlejší otáčky. V zimě 2002 jsme obdrželi od CILHI pozvání na „US Army CILHI European Remains Recovery Conference“ do Strasburgu. Na konec března tam byly sezvány různé amatérské subjekty z Evropy, zabývající se leteckou archeologií, aby je CILHI (která se chystala rozšířit své aktivity právě na případy 2. sv. války v Evropě) dokázala seznámit se svými pravidly a zajistit koordinaci postupů při případech nálezů ostatků amerických vojáků a řešení případů s indiciemi, že by se mohlo jednat o nezvěstného člověka. Zároveň CILHI seznámila se svými postupy při vyzdvihování trosek letounů a pravidly svých pátracích misí (nikdy z jejich strany nepadlo, že by mělo jít o leteckou archeologii). Na konferenci bylo asi 20 subjektů z celé střední a západní Evropy. Z bývalého východního bloku jsme tam byli dva subjekty, z ČR jsme byli na konferenci pozváni jako jediní.
Ve Strassbourgu jsme se také setkali s důstojníky CILHI, kteří se měli věnovat našemu případu. Tam jsme jim předali kompletní dokumentaci sestávající z historických dokumentů, fotografií a našeho doprovodného textu vysvětlujícího postup, kterým jsme nabyli přesvědčení, že místo u Oberhofu je místem kde zahynul nezvěstný Bill Lewis. Naším následným úkolem bylo dovést odborníky z CILHI na místo havárie pro jejich první setkání s lokalitou. Již během dubna byly naše podklady (z nichž nejpodstatnějším byly kopie německých dokumentů ležící léta zapomenuty v americkém archivu) prozkoumány, shledány za relevantní a krátce na to byla oficiálně vyhlášena pátrací mise, které jsme se, podle dohody se CILHI, měli mít právo zúčastnit se jako dobrovolníci. Svou práci jsme CILHI pochopitelně nabídli zdarma. Druhou částí naší dohody se CILHI bylo, že všechny nálezy trosek letounu a osobních věcí pilota, které nebudou sloužit k přímé identifikaci, budeme moci odvézt do Kovářské. V přípravných fázích šla komunikace po diplomatické bázi USA a Německa ve smyslu různých povolení, objednávání materiálu, finančních záležitostí, včetně poplatku německé straně za používání lesní cesty a poškození lesního porostu během mise. Bylo pro nás neuvěřitelně inspirující vidět kolik úsilí a finančních prostředků je americká strana schopna věnovat pro to, aby jeden jediný jejich nezvěstný voják měl důstojný hrob a aby jeho rodina mohla zahojit jednu po léta otevřenou ránu. Termín mise byl stanoven na začátek července.
Na tomto místě je třeba poznamenat další významný bod v chronologii pátrání – na začátku června 2002 navštívila Muzeum a spolu s námi pak druhý den i les u Oberhofu také pilotova dcera Sharon. Pro ni byla návštěva pochopitelně velmi emotivní, neboť se od svého mládí snažila o svém otci cokoli vypátrat. Její matka Eleanor, která zemřela poměrně brzy, v sedmdesátých letech, vyvíjela po válce ohromné úsilí, aby zachytila jakoukoli stopu o svém muži, neboť jediné co měla, byla strohá zpráva armády, že se „nevrátil z letu nad Německo“.  

 
Eleanor Lewis s malou Sharon po válce 

 
Sharon Cross v muzeu u vitríny věnované
jejímu otci, Lt. Williamu M. Lewisovi. 

Sharon Cross u trosek Mustangu ve kterém zahynul její otec

Před misí jsme dali dohromady 15ti členný tým, který sestával nejen z našeho muzejního dobrovolnického základu, ale také dalších přátel, včetně starosty Kovářské, čehož si CILHI velmi považovala. Každý z našeho teamu byl v Oberhofu tak dlouho, jak mu situace dovolovala. Někdo tři dny, někdo až tři týdny. Tým CILHI se skládal z 12 odborníků, z nichž každý měl svou specializaci, od fotografa, pyrotechnika, tlumočníka, až po lékaře. Tři z nich měli velitelské úkoly. Capt. Octave V. MacDonald byl velitelem celé mise, zatímco 1st Sgt. Andrew Garate (mj. Indián z kmene Navajo) byl tzv. Team Sergeantem, velitelem pracovního teamu. Britský antropolog, Dr. Marc D. Leney měl na starosti vědecké postupy během terénního pátrání, včetně identifikace součástí letounu, což rozhodně nebylo jeho parketou. Naštěstí pomohli Češi a naše materiály, zejména obsáhlá dokumentace ke konstrukci a katalogovým dílům P-51D. Spolupráce s týmem našeho muzea byla pro CILHI neobvyklá v tom, že až dosud byli zvyklí si na různé práce v průběhu misí najímat místní obyvatelstvo. Takže byl pro ně nyní velký rozdíl v tom, zda pro ně pracuje vesničan v Laosu za deset dollarů na den, nebo někdo z Čech, kdo nejen, že pracuje zadarmo, ale především má k této práci vztah a určité znalosti problematiky. Nebyli jsme námezdní sílou, ale partnery. Náš team sice pracoval na misi zadarmo, ale pro mnohé z nás to byla asi nejbáječnější dovolená, jakou jsme kdy zažili – tři týdny v krásném lesním prostředí, mezi troskami letadla a s pátračskou horečkou, s bydlením s týmem CILHI ve tříhvězdičkovém hotelu s polopenzí... Čas strávený v Oberhofu byl pro nás nesmírně důležitý nejen z hlediska pátrání po samotném Billu Lewisovi, ale ve volných dnech (pro CILHI odpočinkových) jsme nelenili a  zpracovali další tři letouny havarované v této oblasti během stejného boje – tentokráte německé Messerschmitty z III./JG 4.
Na místě havárie byla oblast lesa o velikosti zhruba 100 x 200 m rozdělena do přesně vytýčených čtverců a podle různých předběžných průzkumů antropolog určoval která místa a do jaké hloubky budou prozkoumávána. V rámci oblasti bylo kopáno na několika vybraných lokalitách, nejen v samotném kráteru, neboť explozí stroje byly trosky rozmetány do širokého okolí. Na místech samotných pak byla vykopaná zemina přenášena ke speciálním sítům, kde byla prosívána a oddělovány kameny a zbytky kořenů, od drobných úlomků letounu a čehokoli, co by mohlo být úlomkem kosti. To pak procházelo dalšími kontrolami, prvotními identifikacemi a záznamy. Tak se v zemině kráteru, který letoun vyhloubil při nárazu, již v prvních dnech mise podařilo nalézt první kosterní pozůstatky a různé fragmenty pilotovy výstroje. Mezi vyzdviženými částmi letounu byly i velmi hodnotné nálezy z cockpitu, motoru, avionických i zbraňových systémů. Většina z nich je dnes v expozici či depozitáři našeho muzea. Velmi pečlivé záznamy o jednotlivých nálezech, poloha trosek v kráteru a další informace nám daly poměrně přesné informace o charakteru pádu, poloze letounu a dalších atributech neštěstí.
 

Práce v kráteru. Zemina byla v kbelících transportována k sítům 

Prosívání muselo být velmi pečlivé...Nemáme ponětí kolik tun hlíny jsme za tři týdny mise proseli.

Kapesní kompas v rukou Andrew Garateho krátce po nálezu.

V posledním období mise byly rovněž nalezeny další nesporné důkazy, že jde o P-51D se kterým 11.9.1944 letěl Lt. William M. Lewis – byly nalezeny tři kulomety Browning M-2 ráže 12,7 mm z levé poloviny křídla, přičemž z jednoho z nich bylo možno přečíst vyražené výrobní číslo, které se shodovalo se záznamem v Missing Air Crew Report No. 8684, náležejícímu ztrátě Lt. Lewise. Dalším takovým nálezem byl štítek „Radiocall“ z palubní desky letounu obsahující číselnou volací značku stroje, která se u USAAF shodovala s posledními šesti číslicemi sériového čísla letounu.

Kulomety Browning z levého křídla. Prostřední má na boku vyraženo výrobní číslo

Nejpodstatnější nalezená část letounu krátce po svém
objevení - Radiocall se seriovým číslem stroje na dlani
velitele mise Cpt. Octave V. MacDonalda

Legislativní rozdílnost vztahu našeho týmu a týmu CILHI k případu přiváděla zvláštní situace. Zatímco my jsme mohli o identitě pilota, kterou jsme si byli jisti, hovořit s novináři z německého tisku a televizí, CILHI nesměla – dokud totiž neexistovaly laboratorní výsledky identifikace, americké zákony jí zakazovaly „nejistou“ identitu zveřejňovat. Stejně tak to bylo s pilotovou dcerou Sharon. Zatímco od nás mohla (i za vědomí CILHI) dostávat průběžné informace (např. když jsme našli první úlomky kostí), CILHI jí směla skutečnost oznámit až když proběhly testy na Hawaii. A to nastalo téměř rok a půl po samotné misi. Na den přesně dva roky od zahájení konference ve Strassbourgu, 22. března 2004, kdy jsme se poprvé setkali se CILHI, byla Sharon Cross navštívena představiteli americké armády, kteří jí oficiálně oznámili, že ostatky jejího otce, nezvěstného téměř šedesát let, byly nalezeny a bude možno jej pohřbít v USA na místě a v čase dle přání rodiny.
Pohřeb se konal v květnu stejného roku a na náklady vlády USA jsem se ho mohl zúčastnit také a být tak u uzavření kruhu osudu jednoho nezvěstného letce, který padl za naši svobodu. Kruhu, na jehož uzavření jsme měli také určitý podíl i my z Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím. Mezi účastníky vojenského pohřbu s plnými poctami, byli nejen rodina a obyvatelé Tulsy, z nichž někteří Billa Lewise kdysi znali, ale také tři veteráni ze 100th BG, kterou Bill Lewis se svým Mustangem při posledním letu doprovázel a chránil!

Bill se vrátil domů... čestná jednotka nese rakev s ostatky
pilota. Tulsa, Oklahoma 28. 5. 2004

Veteráni ze 100th BG „Krvavé stovky“ se přišli poklonit muži,
který zahynul při doprovodu jejich kamarádů z jednotky 

 
Sharon Cross přebírá vlajku kterou byla zakryta rakev

Mise se CILHI, s jejímž týmem jsme se velice spřátelili, pro nás byla velkou školou v oblasti letecké archeologie, včetně postupů a používaných prostředků. Např. síta jsme si podle vzoru CILHI později vyrobili a s úspěchem použili i na dalších lokalitách. Po takové zkušenosti přijde velmi absurdní pátrání po troskách sestřelených strojů tím, že se pole rozryje bagrem. To rozhodně není cesta k nalezení podstatných drobných částí letounu, nemluvě o drobných úlomcích kostí, což nezřídka bývá jediné, co po osádce zbývá.
Bill Lewis nám dal velký dárek. Díky pátrání po jeho osudu jsme navázali velká a úžasná přátelství, která přetrvávají dodnes. V souvislosti s tímto případem jsme také v roce 2003 získali od vojenského a leteckého přidělence Velvyslanectví USA v ČR, Col Edwarda A. Gallaghera černou vlajku POW-MIA s právem ji používat. V neposlední řadě příběh Billa Lewise a naše účast v něm byl tím, co inspirovalo velitele Libery Wing USAF ze základny v anglickém Lakenheath, že nad Kovářskou poslal v roce 2004 v rámci vzpomínkové akce Muzea k 60. výročí bitvy k průletu nad pomníkem padlých letců čtveřici proudových letounů F-15E Strike Eagle...

 

Část expozice muzea věnovaná Billu Lewisovi
 

Detail vitríny případu Billa Lewise

 

Další zajímavé informace k případu:

- bádání i mise CILHI byly poměrně dost medializovány v USA, včetně celostátní verze novin Los Angeles Times (na titulní straně)
- v USA vznikla kniha „Courtesies of the Heart“ o příběhu a poslední misi Billa Lewise a našem pátrání, které vedlo k jeho objevení
- Bill Lewis byl v bitvě 11. 9. 1944 prvním americkým letcem, který zahynul a zároveň posledním, který byl nalezen.

 

Doplňkové materiály:

(uvedené články určitě stojí za přečtení... vyzní z nich atmosféra pátrání lépe než z mého rychlého popisu nyní, po několika letech)

- článek v češtině z časopisu Instinkt (srpen 2002)
Návrat ztraceného otce:
 http://www.museum119.cz/articles/Instinkt_Bill_1.jpg
 http://www.museum119.cz/articles/Instinkt_Bill_2.jpg
 http://www.museum119.cz/articles/Instinkt_Bill_3.jpg

- článek v angličtině – Los Angeles Times (listopad 2002)
The final mission is completed
 http://www.museum119.cz/courtesies/LA_Times_021102ba.jpg

- článek v angličtině – Dallas Morning News (leden 2003)
A father found
 http://www.museum119.cz/px/nichols1.jpg
 http://www.museum119.cz/px/nichols2.jpg

 

Fotografie a plánky

- fotografie z prvních nálezů v roce 2001, z návštěvy Sharon Cross, z pátrací mise se CILHI (+ některé nálezy), z pohřbu, stejně jako fotografie z expozice je možno prohlédnout na stránce http://www.museum119.cz/courtesies.htm, kterou jsme vytvořili jako doplněk ke knize Kennetha Breauxe „Courtesies of the Heart“.
Na uvedené webové stránce jsou i další články, schemata, mapky a doplňkové informace k případu.

 Jan Zdiarský