Úvod / stanovisko

LETECKÁ ARCHEOLOGIE a Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím
11. 9. 1944 v Kovářské

(naše stanovisko k tématu)

Naše muzeum se zaměřuje především na události dne 11. září 1944, jak i jeho název napovídá. To je samo o sobě tak široké téma a velká událost, že nemáme mnoho kapacit na řešení jiných případů, ačkoli by se nabízely. Muzeum má svá pevná pravidla, a přesto, že se jiným případům nevyhýbáme, události z 11. 9. 1944 v Čechách i Německu mají absolutní prioritu. Přesto již několik let pracujeme na dokumentaci jiného velkého leteckého střetu nad naší oblastí – v noci z 5. na 6. března 1945, kdy bylo v české i saské části Krušných hor sestřeleno mnoho bombardérů RAF a také několik německých nočních stíhačů. Také zde je naším cílem vybudovat expozici této události věnovanou.
Jednotlivě se však muzejní subjekty i jiným případům věnují. Kromě obce Kovářská jsou mezi zakládajícími subjekty muzea Letecko-historická skupina Kovářská a skupina Slet Plzeň. Zatímco LHS Kovářská se zaměřuje na 11.9.1944 a provozuje muzeum samotné, Slet Plzeň jako suverénní subjekt bez závislosti na muzeu již od svých počátků dokumentuje především leteckou válku nad západními Čechami a v jeho oblasti zájmu je mnoho případů. Ty však nejsou (až na drobné výjimky) součástí  expozice nebo bádání našeho muzea.
Letecká archeologie je pro naše muzeum pouze jednou ze součástí celkové dokumentace historických událostí. Ačkoli její výsledky jsou v expozici našeho muzea asi nejviditelnější, časový prostor, který vyzdvihování trosek letounů věnujeme, je v porovnání s jinými oblastmi bádání (zahraniční archivy, zpracování dílčích výsledků, pamětníci, pátrání po rodinách padlých letců, pátrání po žijících veteránech, ...) neporovnatelně menší. Přesto je pro naši činnost letecká archeologie velmi podstatnou.

 

LETECKÁ / ARCHEOLOGIE?

To, co v tomto případě nazýváme leteckou archeologií, už samo o sobě je diskutabilním. Termín letecká archeologie byl původně stanoven pro oblast podpory klasické archeologie s využitím letecké techniky (letecké snímkování krajiny, změny v krajině umožňující nalézt stará hradiště, stopy po již neexistujících objektech, atd.). Až později byl tento termín použit pro vyzdvihování (tedy „archeologii“) havarovaných letadel a odkrývání dalších prvků letecké války – zcela jinou činnost. Například angličtina dokáže rozlišit „Air archeology“ a „Aviation archeology“, kde je již v terminologii cítit velký rozdíl. Terminologie používaná v češtině obě tyto různé činnosti nazývá stejně, zajisté není absolutně správná, je však vžitá a není tedy důvod ji opouštět.
Další částí této otázky je, zda jsme obecně schopni uznat artefakty ležícími v zemi zhruba 50 – 60 let „archeologickými“. Pro nás, kteří se touto problematikou zabýváme, jsou to pochopitelně cenné prvky mozaiky historie 2. světové války, kterou považujeme za podstatnou. Pro velkou část veřejnosti je to však pouhý šrot, bez jakékoli historické hodnoty.
V českých podmínkách se letecká archeologie soustředí především na období 1939-45, velmi výjimečně také do období 1. republiky, nebo do období těsně poválečného. V zahraničí (např. USA, Velká Británie, Francie) jsou vyzdvihovány trosky vojenských letadel i z pozdějších období (50., 60. léta).

 

LETECKÁ ARCHEOLOGIE  – PROČ ?

Vedou se debaty o tom, za jakých podmínek by měla být „letecká archeologie“ prováděna a také kdo by k tomu měl být kompetentní. Úvahy na toto téma jsou mnohem složitější, než by se mohlo zdát.
Bezesporu má letecká archeologie, či lépe „avionická archeologie“ svůj smysl, pokud jsou splněny základní podmínky:

• je součástí komplexního bádání – tedy není provozována jednoúčelově s cílem vyzdvižení trosek letadla (suvenýru, artiklu pro prodej), ale existuje paralelní snaha o její spojení s historickou událostí, bádáním po okolnostech, za kterých k letecké mimořádné události došlo (tato oblast je bohužel v českých podmínkách velmi zanedbávána)
• slouží historii, nikoli finančnímu profitu a obdobným zájmům
• nejde o jednoúčelový hon za místy havárií napříč regiony a napříč časovou osou
• je uznávána a dodržována kooperace mezi subjekty s obdobnými zájmy a jejich regionální nebo událostní orientace (badatelské subjekty si navzájem „nelezou do zelí“)
• odkrývání zeminy a nálezů je prováděno systematicky a tak, aby nedocházelo k destrukci nálezů ani nebyla narušena vypovídací hodnota jejich stavu, polohy (vypovídací hodnota polohy nálezů je velmi teoretickou záležitostí – viz. dále v textu)
• je prováděna důkladná dokumentace
• vyzdviženým artefaktům je poskytnuto řádné ošetření a zabezpečení
• je zajištěna bezpečnost vzhledem k pracovním postupům i k možným nálezům (munice)
• výsledky takového bádání jsou zpřístupněny veřejnosti (muzea, výstavy, publikační a přednášková činnost)
• je dbáno na ochranu životního prostředí a existuje snaha o co nejmenší narušení krajiny v místě průzkumu

Důležitým specifikem letecké archeologie je ta skutečnost, že místa havárií nejsou archeologickou lokalitou v pravém slova smyslu (a to z důvodu ochrany, i souvisejících restrikcí). Např. pokud sedlák na svém poli po léta vyorává plechy z letounu, který tam kdysi havaroval a jednoho dne vezme bagr a obtěžujícího „nepořádku“ na svém poli se zbaví jednou pro vždy – a odveze do sběrných surovin, ze svého pohledu neudělal nic nesprávného (a dokonce ani z právního hlediska). My to můžeme chápat jako velkou ztrátu pro historii, ovšem to je úhel pohledu náš, nikoli majitele lokality.
Specifikem letecké archeologie je také ten fakt, že málo kdy přicházíme k místu, které by bylo neporušené. Některá místa havárií byla zcela zapomenuta krátce po události, většina je ovšem známa a bývají atrakcí pro místní obyvatelstvo a již několik generací se stávají místem dobrodružství hochů, kteří touží po nějakém hezkém „kousku z eroplánu“. To pochopitelně velmi změní vzhled lokality, polohu nalezitelných povrchových (nebo nepříliš hluboko zabořených) fragmentů a klasické představy archeologů o dokumentaci polohy jednotlivých součástí a o pracovních postupech se pak jeví jako velmi naivní. Je třeba akceptovat tu skutečnost, že během let místo bylo mnohokrát pozměněno a mnohé trosky v prostoru přemístěny. A to nejen „vesnickými kluky mnoha generací“, jak jsem popsal dříve, ale již při samotném odklízení trosek nedlouho po havárii. Šlo-li o pád letounu na území ČR v období 2. světové války, trosky bývaly odklízeny zvláštními jednotkami Luftwaffe a pracovními četami, neboť představovaly vzácnou surovinu pro německý průmysl. V této době obvykle dostupné fragmenty letounů jsou tak pouze velmi částečné.
Místo havárie bývá často velmi pozměněno také díky polním nebo lesním pracím, nezřídka se z místa havárie letounu časem vytvořilo smetiště. Místní obyvatelstvo jednoduše k jedněm „odpadkům“ po léta začalo přidávat své...
Specifik letecké archeologie, které ji odlišují od klasické archeologie, je mnoho a vydaly by na rozsáhlejší pojednání. Lapidárně řečeno, místo letecké havárie letadla není hrob bojovníka z období před tisícem let. Přesto si i toto místo zaslouží svou ochranu, dokumentaci, a pokud při havárii došlo i k tragedii – úmrtí osádky, pak i svou pietu.
Přesto může mít letecká archeologie velký význam pro dokumentaci událostí a může přinést odpovědi na otázky týkající se okolností havárie. Je to dokumentace historie jako každá jiná a neměla by být podceňována.

LETECKÁ ARCHEOLOGIE  – KDO, KDY ?

V České republice se „kopáním letadel“, vyzdvihováním trosek, zabývá mnoho známých i neznámých subjektů. Bohužel, mnohé z těchto činností jsou velmi divoké a absolutně kontraproduktivní. Přesto se leteckým archeologům v ČR (resp. Československu) podařilo za několik posledních desetiletí udělat velký kus práce, vyřešit mnoho případů nezvěstných letců (zejm. moravské skupině okolo někdejšího časopisu Zápisník v 70. a 80. letech, pátrající po sovětských strojích). Za posledních 20 let se podařilo vybudovat několik stálých expozic, uspořádat mnoho výstav a vydat mnoho publikací. Vše na amatérské bázi.
Mezi hlavní nešvary české letecké archeologie patří zejména absence pravidel (existující legislativa kterou na ni lze napasovat zdaleka nepostihuje problematiku), chaotická roztříštěnost zájmů skupin či organizací, které se jí zabývají a často také odtržení archeologie od historických kontextů (jednoduše řečeno, často jde bohužel více o vyzdvižení trosek letounu, bez pátrání po historickém pozadí události, nebo identitě stroje a osádky).
Prohlásili-li bychom vyzdvihování trosek letadel „archeologií“ (což je úvaha sama pro sebe), pak lze tuto archeologii chápat jako nástroj pro poznávání a uchovávání historie. A takový nástroj by zajisté měl patřit do kompetencí takových institucí, jako jsou historické ústavy, muzea, specializovaná pracoviště univerzit.
Situace je ale jiná – a to dá se říci celosvětově. Organizace, které by se touto činností měly zabývat, na ní nemají ani prostředky, ani personální (odborné) kapacity a velmi často ani zájem.
Vyzdvihování trosek letadel se tak v naprosto převážné míře děje amatérsky, na různém stupni odborné způsobilosti, šetrnosti a na různé úrovni materiálního vybavení těch, kteří tuto činnost provádějí.
Dochází tak i k živelnosti, která není ku prospěchu věci a bohužel se zde objevují i aktivity destruující historickou vypovídací hodnotu dané lokality nebo nálezů. Tím mám na mysli oblast lidí, kteří se touto činností (a opět nejen v našich končinách) zabývají z důvodů pouhého hobbysmu („něco vykopat... a mít z toho radost“), nebo z komerčních důvodů, neboť artefakty z období 2. světové války jsou velmi ceněné ve sběratelských kruzích nejen v zahraničí. A to je nejhorší z důsledků nerespektování úcty k historii. Bohužel tak za „pár šupů“ již od nás zmizelo mnoho cenných nálezů a to i přičiněním spolků, které svou činnost chovávají za slovutné názvy.

Nabízí se tedy otázka, zda by se „leteckou archeologií“ neměly zabývat pouze „oficiální instituce“ disponující odpovědnými a patřičně vzdělanými pracovníky.
Můj osobní názor je, že nikoli. A to nejen z důvodů, které jsem již popsal výše. Období 2. světové války je pro velké státní instituce, mající s archeologií co do činění, zatím příliš málo atraktivní, nebo méně důležité, než starověk, středověk...
Měly by tedy historické artefakty z let 1939-45 ležet v zemi dokud na ně v oficiální archeologii „nepřijde řada“?
Zde narážíme na základní rozdíl mezi klasickou archeologií a archeologií z 2. sv. války. Období 1939-45 je pro naprostou většinu profesních archeologů nezajímavé, málo staré. Ovšem právě díky relativně krátkému časovému odstupu od historické události je možno nyní vyzdvihnout mnoho artefaktů, které zatím stále mají svou vypovídací hodnotu, ovšem třeba za 10, 20, tím spíše 300 let ji ztratí (přítomnost kamuflážních nátěrů, koroze kovových částí, degradace dalších materiálů jako je kůže, textil, papír). A pak je zde jeden velmi důležitý aspekt. Historie, na kterou je zaměřena letecká archeologie je, ač se to někomu může zdát podivné, velmi nedávná. Stále ještě žijí pamětníci událostí, rodinní příslušníci padlých letců a mnohdy dokonce i účastníci sami. Je nepopsatelný pocit a atmosféra, když dovedete veterána na místo havárie jeho letounu. Na místo, kde třeba zahynuli kamarádi z osádky poté, co se jemu podařilo zachránit se na padáku! A když pak tento člověk drží v ruce část svého letounu...! Obdobné je to s rodinnými příslušníky sestřelených letců, kteří v našem doprovodu navštíví místo kdesi v lesích, kde zahynul jejich otec nebo bratr. To je možné nyní a je-li šance to udělat, je třeba to udělat. Později to již nepůjde!
Neopomenutelnou součástí této otázky je možnost nalezení ostatků letců, kteří jsou nezvěstní (MIA / Vermisst...). Po více než 60 letech je možno obvykle nalézt části kosterních ostatků, které mohou sloužit k laboratorní identifikaci a k uzavření bolestivé, nehojící se rány pozůstalých. Co najdou „oficiální“ archeologové za padesát let, až se k tomu dostanou? A především, komu budou moci říci – „zde zahynul váš otec nebo strýc, může mít konečně svůj důstojný hrob“ - ? Tedy je třeba zabývat se touto problematikou nyní, dokud žijí lidé, kteří událost zažili, nebo se jich bytostně týká. Za několik let budou dispozice podobné, jako u archeologie z dob husitských.
A kdo to udělá, když oficiální instituce o tuto oblast nejeví zájem? Pokud by totiž zájem měly, již by archeologické výzkumy této oblasti byly spuštěny. Mohou to udělat pouze amatéři, v naprosté většině ze svých vlastních prostředků. Organizace, spolky, malá muzea, které mohou činnosti dát nejen nadšení, ale také erudici. Musejí ovšem postupovat s ušlechtilými úmysly, s patřičnou dávkou znalostí a při akceptování určitých pravidel. Ta u nás vytvořena nejsou, ale že to jde, ukazuje např. systém letecké archeologie ve Velké Británii.
To jsou otázky, jejichž odpovědi mi dávají především obhajobu existence „české“ letecké archeologie i v té podobě, jak existuje zatím. A tím nijak neobhajuji divoké rabovače, zlatokopy, nájezdníky na místa dopadů, kteří s detektory kovů a bez patřičné úcty k tématu a také bez patřičných znalostí zničí hodnotu místa, možná můžeme říkat archeologickou hodnotu.

MUZEUM...

Naše muzeum, jak bylo popsáno v úvodu, se zabývá především událostmi 11. 9. 1944, kdy bylo sestřeleno více než 50 letadel a téměř 80 letců při tom přišlo o život. Z letounů sestřelených v ten den se nám podařilo dosud nalézt 30 (stav k podzimu 2009). Některé stroje absolvovaly nouzová přistání, takže nejsou předmětem pro leteckou archeologii, některé pro nás stále čekají na své objevení, nebo známe lokalitu a dojednáváme možnosti průzkumu. Zdokumentovány máme havárie toho dne v rozsahu mnoha tisíc stran výpovědí pamětníků a archivních materiálů a cca 700 historických fotografií týkajících se osob a letounů bitvy se účastnících. Práce je před námi ještě mnoho. Od roku 1997 kdy jsme muzeum otevřeli (bádáním v oblasti této bitvy se však zabýváme od roku 1985), prošlo expozicí několik desítek tisíc návštěvníků, mezi nimi bylo i mnoho tisíc pamětníků, více než dvacet přímých účastníků bitvy a na osmdesát rodinných příslušníků (mnoho ze sestřelených letců nebo rodinných příslušníků navštívilo i místa havárií svých letadel!). Mnoho dalších jsme vypátrali, a buď se s nimi setkali v USA či Německu, nebo alespoň vedeme korespondenci obohacující naši bázi znalostí a muzejní archiv o velmi cenné materiály.

I přes to je pochopitelně vyzdvihování trosek letounů neodmyslitelnou součástí jak pátrání, tak i získávání nových exponátů pro muzeum. Na těchto stránkách se můžetre seznámit s některými řešenými případy, které již můžeme uvolnit k bližšímu seznámení veřejnosti. 

Průřez našimi aktivitami souvisejícími s "leteckou archeologií" a jejich spojení s našimi dalšími aktivitami vám přináší také fotografie pod tímto článkem a jejich popisy.

Ing. Jan Zdiarský, Ph.D,
6. 11. 2009

 

Lew E. Wallace na místě havárie své B-17G u Tellerhäuseru
s kouskem trosek. Z osádky Lt. Raineho, ve které byl 11. 9. 1944
Lt. Wallace co-pilotem, se zachránili pouze tři letci

Lew E. Wallace ještě jednou (vpravo), tentokrát v muzeu
se svými bývalými protivníky z bitvy. Zleva Manfred Kudell
(pilot Fw 190) a Hellmut Detjens (pilot Bf 109)

Detail vitríny věnované osádce a letounu Lt. Raineho.
Zachovalé exponáty daroval jeden z pamětníků havárie,
který je měl po léta doma. Letecká kukla má vypreparována
sluchátka a všitou koženou záplatu, neboť ji tento pamětník
po válce používal k jízdě na motocyklu... 

Z trosek ústředního letounu bitvy – B-17G Lt. Trommera,
která explodovala ve vzduchu přímo nad Kovářskou a jejíž
zadní část dopadla na střechu školy, se mnoho nezachovalo.
Naštěstí může být vitrína zaplněna osobními věcmi tří
padlých členů osádky, jejichž rodiny se nám prozatím
podařilo vypátrat...   

Jedním z nepřehlédnutelných exponátů našeho muzea
je motor BMW 801D z Focke-Wulfu Uffz. Siegfrieda Zubera.
Jeho vyproštění z kráteru probíhalo v roce 1996 manuálně,
bez použití jakékoli techniky. S bagrem bychom patrně
nedokázali nalézt mnoho z drobných nálezů dnes umístěných
ve vitríně na fotografii dole.

 

Paní Dora Fischer, sestra Uffz. Heinze Schiena u vitríny
věnované jejímu bratrovi, který jako pilot Bf 109G zahynul
na svém prvním bojovém letu. Trosky jeho letounu jsme
vyzdvihli v roce 1996 u německého Kühnhaide.  

I v takových podmínkách se dá provádět „letecká archeologie“. Místo havárie Uffz. Günthera Mechau na Bf 109G. Letoun se po nárazu do stráně doslova rozprskl a pokryl svah lesa. Nikdy nezapomenu, jak jsem při první návštěvě tohoto místa přímo na povrchu po 58 letech sbíral přezky z padákového postroje, špičku boty, o kousek dál řemínek z kompasu na ruku... Oberhof, červenec 2002  

Letecká kukla Fhj.-Gefr. Güntera Strausse. Tu mu sundali z hlavy hasiči z Kühbergu, když ho sundávali dva dny po bitvě mrtvého, zavěšeného na padáky v korunách smrků. Je to také „letecká archeologie“? Na rozdíl od trosek letounu nebyla kukla vyzdvižena ze země a vlastně nikdy nebyla „archeologickým“ objektem. Ale do muzejní expozice k  troskám Straussova Focke-Wulfu rozhodně patří.  

Detail vitríny věnované osádce Lt. Lawrence W. Riegela, ze které zahynulo šest letců. Trosky letounu a osobní věci padlých letců jsou doplněny o osobní předměty a dokumenty, které jsme získali od rodin některých z nich. Medaile vpravo nahoře nám v roce 2000 dala matka padlého pilota letounu, Jean Riegel při našem setkání v USA. Paní Riegelové bylo 98 let.  

Jeden z nejkrásnějších výsledků letecké archeologie, jaký se nám může podařit. Elzo Bevan, radio-operátor osádky Capt. Gilese, jejichž B-17G byla sestřelena u Božího Daru, drží v ruce rámeček ciferníku SVÉ radiostanice, který jsme nalezli na místě havárie jejich letounu a který jsme mu darovali. Malá dáma v modrém je manželkou spodního střelce této osádky, Norberta O. DePauw, který právě raněnému Elzo Bevanovi 11. 9. 1944 zachránil život, když mu pomohl opustit letoun na padáku. Září 2009  

Na místo dopadu B-17G ve které Elzo Bevan (na snímku vpravo) letěl 11. 9. 1944 jako radiooperátor se v neděli 6. 9. 2009 jel s námi podívat i jiný účastník bitvy, německý stíhač z JG 4 Heinz Federwisch (vlevo). Na dně kráteru po explozi letounu pana Federwiche přemohly emoce při uvědomnění si hrůz války i té skutečnosti, že jeho nový přítel Elzo mohl před šedesáti pěti lety právě na tomto místě zahynout...a to klidně i jeho, Heinzovým přičiněním.

Pro nás ideální výsledek závěrů letecké archeologie – části hřbetní střelecké věže z B-17G, kterou ovládal Sgt. Andew G. Leuthold, spolu s jeho fotografií i možností ukázat přímo tuto část na snímku této konkrétní B-17G... 

Lt. Col. Robert Rosenthal při návštěvě muzea v létě 2005. Legenda 100th Bomb Group, „Rosie“ byl velitelem 350. squadrony a z mise 11. 9. 1944 se mu nevrátil ani jeden stroj, ani jedna osádka... Rosie sám byl této pohromy ušetřen díky „štěstí“, že byl sestřelen o den dříve a ležel v nemocnici ve Francii.

Dva z bývalých nepřátel při setkání v Kovářské v roce 2002... George H. Geise (vlevo) byl navigátorem jedné z B-17G, která byla sestřelena a Hellmut Detjens (vpravo) naopak jako pilot německého Bf 109G, měl z tohoto boje jeden sestřel B-17 uznaný...   

Charlie Stein na místě havárie své B-17G. Září 2002.

Vitrína s nálezy B-17G 42-97334 z 95th BG, která havarovala u Schmalzgrube v Německu. Trosky letounu jsou doplněny osobními věcmi hřbetního střelce tohoto stroje, Sgt. Charlese P. Steina a zajateckou kartou bombometčíka, Lt. Roberta Moerkeho. Oba naše muzeum navštívili.  

Charlie Stein u vitríny věnované jeho osádce a jejich B-17G v rozhovoru s německým stíhačem Kurtem Schiebelerem. Září 2002.